PŘIPADAJÍ vám situace popsané v úvodu povědomé? Pro mnohé rodiče je těžké sledovat, jak je jejich dítě nešťastné nebo zápasí s nějakým problémem. Rodiče se zcela přirozeně snaží své děti chránit. Situace podobné těm, které prožili George a Emily, však mohou využít k tomu, aby své dítě naučili smyslu pro odpovědnost. Samozřejmě je nutné vzít v úvahu, že mezi tím, co se může naučit čtyřleté a třináctileté dítě, je rozdíl.

Skutečnost je taková, že svému dítěti nebudete stále po ruce, abyste ho před různými problémy chránili. V určitou chvíli dítě svého otce a matku opustí a „ponese svůj vlastní náklad“ odpovědnosti. (Galaťanům 6:5; 1. Mojžíšova 2:24) Mají-li být děti schopny postarat se o sebe samy, musí je rodiče  vychovávat tak, aby z nich vyrostli nesobečtí dospělí, kteří se budou zajímat o druhé a budou jednat zodpovědně. A to není snadný úkol.

Rodiče však mají k dispozici vynikající vzor v Ježíšovi. Ten sice neměl děti, ale vedl a školil své učedníky. Jeho cílem bylo, aby po jeho smrti dokázali pokračovat v práci, kterou začal. (Matouš 28:19, 20) Ježíš tohoto cíle dosáhl. Pro rodiče, kteří si přejí vést své děti k zodpovědnosti, proto může být příkladem v mnoha ohledech. Uvažujme teď o třech z nich.

Ježíš učedníkům krátce před svou smrtí řekl: „Dal jsem vám . . . vzor, abyste také vy činili, právě jak jsem já učinil vám.“ (Jan 13:15) Podobně i rodiče by měli svým dětem vysvětlovat a vlastním příkladem ukazovat, co přesně znamená být zodpovědný.

Zkuste se sami sebe zeptat: Mluvím o svých povinnostech většinou v pozitivním duchu? Dávám najevo, že práce ve prospěch druhých mi přináší uspokojení? Nebo si často stěžuji a srovnávám se s těmi, kteří to, jak se zdá, mají v životě snazší?

Nikdo z nás pochopitelně není dokonalý a všichni se občas cítíme přetížení. Ale jestliže si vaše dítě má uvědomit, jak důležité a užitečné je chovat se odpovědně, váš dobrý příklad mu v tom pomůže asi ze všeho nejvíc.

Ježíš si uvědomoval, že než budou jeho učedníci schopni ujmout se odpovědné úlohy a úkolů, které jim chtěl svěřit, bude to nějakou dobu trvat. Jednou prohlásil: „Mám vám říci ještě mnohé, ale nyní to nejste schopni snést.“ (Jan 16:12) Nechtěl po svých učednících, aby hned něco dělali sami. Naopak věnoval čas tomu, aby je různé věci naučil. Teprve když usoudil, že jsou připraveni, vyslal je pracovat samostatně.

A totéž platí pro rodiče. Neměli by po dětech žádat, aby se ujímaly jednotlivých povinností dřív, než na to budou připraveny. Nicméně jak děti rostou, rodiče by měli zvažovat, které práce a úkoly už děti zvládnou samy. Například by je měli učit, aby se samy staraly o osobní hygienu, uklízely si pokoj, byly dochvilné a rozumně zacházely s penězi. Když dítě začne chodit do školy, rodiče by mu měli pomoct uvědomit si, že odpovědnost za plnění školních povinností je na něm.

Rodiče by ale měli dělat víc než jen dítě něčím pověřit. Musí mu pomáhat, aby svěřený úkol dobře zvládlo. George, citovaný v úvodu, si uvědomil, že jeho syn Michael se vzteká mimo jiné proto, že si s úklidem všech hraček nedokáže poradit. „Přestal jsem na Michaela křičet,“ říká George, „a začal jsem ho učit, jak má při uklízení postupovat.“

Jak konkrétně to George dělal? Popisuje: „Nejdřív jsem stanovil, v kolik hodin večer se mají hračky posbírat. Potom jsme s Michaelem společně uklízeli jednu část pokoje za druhou. Pojal jsem to jako hru a soutěžili jsme, kdo z nás bude pracovat rychleji. Zanedlouho se uklízení hraček stalo pevnou součástí našeho večerního rituálu. Slíbil jsem Michaelovi, že když svůj úkol zvládne rychle, přečtu mu před spaním jeden příběh navíc, ale když se bude loudat, na čtení zbude míň času.“

Ježíš, jako každý dobrý učitel, věděl, že člověk se nejlépe učí praxí. Když například usoudil, že nadešel správný čas, vyslal své učedníky „po dvou . . . před sebou do každého města a místa, kam sám hodlal přijít“. (Lukáš 10:1) Nenechal je však, ať si poradí, jak umí. Předtím než je vyslal, jim dal velmi konkrétní pokyny. (Lukáš 10:2–12) A když se učedníci vrátili a vyprávěli mu, jak se jim dařilo, Ježíš je pochválil a povzbudil. (Lukáš 10:17–24) Vyjádřil jim svou důvěru a dal jim najevo, že je na ně hrdý.

Jak reagujete, když se vaše dítě setká s nějakým náročným problémem? Snažíte se ho chránit před tím, z čeho má obavy, před případným zklamáním a neúspěchem? V první chvíli zřejmě máte nutkání své dítě „vysvobodit“ nebo jeho odpovědnost vzít na sebe.

Ale uvažujte: Jestliže svému dítěti pokaždé přispěcháte na pomoc a nějak ho „zachráníte“, co mu tím vlastně sdělujete? Ukazujete mu, že mu důvěřujete a věříte, že si poradí? Nebo mu ve skutečnosti dáváte najevo, že ho pořád považujete za bezmocné děťátko, které se bez vás v ničem neobejde?

Jak se například k problému své dcery postavila Emily, o které se mluvilo v úvodu? Rozhodla se osobně nezasahovat, ale povzbudila Jenny, aby za učitelkou zašla a promluvila si s ní sama. Pomohla dceři sepsat seznam otázek, na které by se měla zeptat. Potom spolu probraly, kdy bude nejlepší učitelku vyhledat. A dokonce si zkusily nacvičit, jak by rozhovor mohl probíhat. „Jenny díky tomu sebrala odvahu s učitelkou mluvit,“ říká Emily, „a ona ji za její iniciativu pochválila. Jenny na sebe byla hrdá a já jsem na ni byla hrdá také.“

Pokud byste své dítě před potížemi stále ochraňovali, ve skutečnosti byste mu bránili, aby se s náročnými situacemi v životě naučilo vypořádat samo. Raději ho tedy vychovávejte tak, aby svou odpovědnost dokázalo přijmout. Darujete mu tím něco nesmírně cenného.