JEŠTĚ před pěti lety žili třicetiletí manželé Čchoong Koon a Julie v Sydney v Austrálii a sloužili jako pravidelní průkopníci. Čchoong Koon vzpomíná: „Měli jsme práci na částečný úvazek a žili jsme si celkem dobře. V Sydney bylo skvělé počasí a pohodový život. Byli jsme rádi, že máme blízko rodinu a přátele.“ Stejně je ale trápilo svědomí. Proč? Věděli, že by pro Jehovu mohli dělat víc, ale pořád se nemohli rozhoupat k nějakým změnám.

Potom slyšeli na oblastním sjezdu v roce 2009 proslov, který na ně hodně zapůsobil. Řečník oslovil ty, kdo uvažovali, že by se ve službě nasadili víc, a řekl: „Přemýšlejte o tomhle přirovnání: Řidič může s autem zahnout doleva nebo doprava jedině tehdy, když je auto v pohybu. Stejně tak, když se chceme víc zapojit do služby, Ježíš nás může vést jedině tehdy, když jsme v pohybu – to znamená, když se opravdu snažíme dosáhnout svého cíle.“ * Čchoong Koon a Julie měli pocit, jako by řečník mluvil přímo k nim. Na stejném sjezdu bylo interview s misionáři, kteří sloužili na Tchaj-wanu. Popisovali, jakou radost mají ze služby, a říkali, že na Tchaj-wanu je pořád hodně práce. Čchoong Koon a Julie měli znovu pocit, že je to přesně pro ně.

„Po sjezdu jsme se modlili, aby nám Jehova dal odvahu přestěhovat se na Tchaj-wan,“ vypráví Julie. „Ale báli jsme se. Měli jsme pocit, jako bysme měli poprvé v životě skočit do hluboké vody.“ Co jim pomohlo „skočit“? Byl to text z Kazatele 11:4, kde se píše: „Kdo dává pozor na vítr, nebude zasévat semeno; a kdo se dívá na oblaka,  nebude sklízet.“ Čchoong Koon říká: „Rozhodli jsme se, že přestaneme ‚dávat pozor‘ a ‚dívat se‘ na věci, které nás odrazují. Místo toho začneme ‚zasévat‘ a ‚sklízet‘.“ Modlili se, pak se modlili ještě víc, četli životní příběhy misionářů, vyměňovali si hromadu e-mailů s těmi, kdo se už na Tchaj-wan přestěhovali, prodali svoje auta a nábytek a o tři měsíce později už byli na Tchaj-wanu.

V různých částech Tchaj-wanu, kde je málo zvěstovatelů, teď slouží přes 100 bratrů a sester z jiných zemí. Přestěhovali se tam z Austrálie, Británie, Francie, Japonska, Kanady, Koreje, Spojených států a Španělska. Jsou ve věku 21 až 73 let. Je mezi nimi přes 50 svobodných sester. Co těmto horlivým křesťanům pomáhá zvládat službu v cizině? Zeptáme se přímo jich.

Laura, svobodná sestra z Kanady, slouží jako průkopnice na západě Tchaj-wanu. Ještě asi před deseti lety ji ale kazatelská služba vůbec nebavila. Vysvětluje: „Chodila jsem do služby tak málo, že mě ani bavit nemohla.“ Potom ji přátelé z Kanady pozvali, aby s nimi jela na měsíc sloužit do Mexika. „Bylo to poprvé, co jsem ve službě strávila hodně času. A i když jsem to nečekala, bylo to super.“

Po tom výjimečném zážitku začala Laura uvažovat, že bude chodit do cizojazyčného sboru. Přihlásila se do kurzu čínštiny, přešla do čínské skupinky a dala si za cíl přestěhovat se na Tchaj-wan. To se jí povedlo v září 2008. Vypráví: „Trvalo mi asi rok, než jsem si zvykla na nové prostředí, ale teď už si nedokážu představit, že bych se vrátila zpátky do Kanady.“ Co by řekla o kazatelské službě? „Užívám si ji. Nic nemůže člověka naplňovat víc, než když vidí, jak zájemci poznávají Jehovu a mění svůj život. Díky tomu, že sloužím  na Tchaj-wanu, jsem tenhle pocit zažila hodněkrát.“

Brian a Michelle jsou manželé ze Spojených států a je jim asi 35. Když se zhruba před osmi lety přestěhovali na Tchaj-wan a ještě neuměli dobře čínsky, měli pocit, že toho ve službě nemůžou moc udělat. Ale jeden zkušený misionář jim řekl: „I když nedokážete víc než jenom někomu dát traktát, bude to nejspíš poprvé, kdy ten člověk uslyší o Jehovovi. Takže toho ve službě už teď děláte spoustu!“ To Brianovi a Michelle pomohlo, aby se nevzdali. Jiný bratr jim poradil: „Nezabývejte se tím, jaký pokrok jste v čínštině udělali od minulého dne, jinak budete zklamaní. Vždycky si řekněte, kolik jste se toho naučili od minulého sjezdu.“ Brian a Michelle dělali pokroky a dneska jsou z nich moc šikovní průkopníci.

Učit se cizí jazyk bývá tvrdý oříšek. Co tě může motivovat, aby ses do toho pustil? Jestli můžeš, odjeď na nějakou dobu do země, kde chceš sloužit. Choď tam na shromáždění, snaž se trávit čas s místními bratry a sestrami a vyraž s nimi do služby. Brian říká: „Když vidíš, kolik lidí hezky reaguje na dobrou zprávu, a zažiješ lásku a srdečnost bratrů a sester, bude tě to motivovat, aby ses popral s tím, co s sebou služba v cizí zemi přináší.“

Několik průkopníků, kteří se přestěhovali na Tchaj-wan, se živí tím, že učí angličtinu. Kristin a Michelle prodávají lososy. Kristin říká: „Nikdy předtím jsem to nedělal, ale díky téhle práci můžeme na Tchaj-wanu zůstat.“ Časem získal pravidelné zákazníky. V práci na částečný úvazek si vydělá tolik peněz, kolik s manželkou potřebují. Zároveň mají dost času, aby se mohli věnovat tomu nejdůležitějšímu – průkopnické službě, při které jsou rybáři lidí.

William a Jennifer ze Spojených států přijeli na Tchaj-wan asi před sedmi lety. William říká: „Není lehké učit se jazyk, zvládat průkopnickou, starat se o sbor a uživit se. Někdy jsme dost vyčerpaní.“ Co jim pomáhá, aby to zvládali a byli šťastní? Dávají si rozumné cíle. Například od sebe při učení čínštiny nečekali zázraky, takže nebyli zklamaní, když jim to moc nešlo.

William vzpomíná, jak mu jeden krajský dozorce kdysi řekl: „Užívej si cestu, nejenom cíl.“ Jinými slovy, když si dáme duchovní cíl, měli bychom si užívat všechny kroky, které k němu vedou. Williamovi a Jennifer jeho rada pomohla, aby byli pružní, dali na rady místních odpovědných bratrů a přizpůsobili se zdejšímu životu. Díky tomu službu na Tchaj-wanu dobře zvládají. William dodává: „Taky nám to pomohlo, abysme si nezapomínali užívat krásnou přírodu našeho ostrova, i když jsme sem přijeli hlavně sloužit.“

Megan, svobodná průkopnice ze Spojených států, má za cíl naučit se plynně čínsky. I ona si užívá cestu, která k jejímu cíli vede. Každý víkend vyráží s partou bratrů a sester do fascinujícího obvodu. Kážou v přístavu Kao-siung, největším přístavu na Tchaj-wanu. Chodí loď od lodi a vydávají svědectví rybářům z Bangladéše, Filipín, Indie, Indonésie, Thajska a Vanuatu. Megan vypráví: „Rybáři jsou tady vždycky jenom na krátkou  dobu, takže s nimi rovnou začneme studovat. Abysme je všechny stihli obejít, často studujeme se čtyřmi nebo pěti najednou.“ A jak jí jde čínština? „Chtěla bych, aby mi to šlo rychleji, ale připomínám si, co mi jednou řekl jeden bratr: ‚Udělej maximum a Jehova se postará o zbytek.‘“

V zahraničí chtěla sloužit i Cathy z Británie. Hledala si co nejvíc informací, aby zjistila, která země bude bezpečná pro svobodnou sestru. Mluvila o tom s Jehovou v modlitbě a do několika odboček napsala dopis s dotazem, jestli jí v těch zemích hrozí jako svobodné sestře nějaké nebezpečí. Když dostala odpovědi, hodně o tom přemýšlela a došla k závěru, že Tchaj-wan je pro ni ta správná volba.

Přestěhovala se tam v roce 2004, když jí bylo 31. Snaží se žít co nejskromněji. Říká: „Zeptala jsem se místních bratrů a sester, kde se dá nejlevněji koupit ovoce a zelenina. Díky jejich radám mi úspory vydržely déle.“ Co jí pomáhá udržet si jednoduchý životní styl? Vypráví: „Často se modlím, aby mi Jehova pomáhal být spokojená s jednoduchým jídlem a oblečením. Vidím, že na moje modlitby odpovídá – učí mě, co opravdu potřebuju, a pomáhá mi, aby mě nemrzelo, že nemůžu mít všechno, co bych chtěla.“ Cathy dodává: „Jsem ráda, že žiju skromně, protože se díky tomu můžu soustředit na duchovní věci.“

To ale neznamená, že by její život nebyl pestrý a zajímavý. Jak to? Vysvětluje: „Můžu kázat v místě, kde na dobrou zprávu reaguje hodně lidí. A právě to člověku přináší skutečnou radost.“ Když přijela na Tchaj-wan, začala sloužit jako průkopnice ve městě, kde byly jenom dva sbory. Dnes je jich tam sedm. Cathy říká: „Díky tomu, že na vlastní oči vidím takový úžasný vzrůst a sama k němu můžu přispívat, je každý můj den nabitý zážitky.“

Jak to dopadlo s manželi, o kterých jsme mluvili v úvodu? Čchoong Koon měl po příjezdu na Tchaj-wan pocit, že když zatím neumí tolik čínsky, není ve sboru moc platný. Místní bratři to ale viděli jinak. Čchoong Koon vypráví: „Když se náš sbor rozdělil na dva, dostal jsem jako služební pomocník hodně dalších úkolů. V tu chvíli jsem měl pocit, že opravdu sloužím tam, kde je to potřeba.“ S úsměvem dodává: „Bylo tam tolik práce, že potřebovali dokonce i mě.“ Dnes Čchoong Koon slouží jako starší. Julie říká: „Nikdy předtím jsme nebyli tak šťastní a necítili takové uspokojení z toho, že jsme užiteční. Přišli jsme sem pomoct, ale je to spíš naopak. Tahle jedinečná životní zkušenost pomohla nám. Děkujeme Jehovovi, že nám tady dovolil sloužit!“

Duchovní žeň je v plném proudu a ještě v mnoha zemích je potřeba víc zvěstovatelů. Dokončuješ školu a přemýšlíš, co dál? Jsi svobodný nebo svobodná a chceš toho pro Jehovu dělat víc? Chceš, aby tvoje rodina měla spoustu nádherných zážitků ve službě Jehovovi? Jsi v důchodu a můžeš druhým předat svoje životní zkušenosti? Můžeš mít jistotu, že jestli se rozhodneš pomáhat v místě, kde je to potřeba, Jehova ti bohatě požehná.