Láska silnější než hurikán

V roce 2005 zasáhly pobřeží Mexického zálivu ve Spojených státech hurikány Katrina a Rita. Způsobily obrovské škody a mnoho ztrát na životech. Postiženo bylo i několik tisíc svědků Jehovových.

Pod vedením odbočky svědků Jehovových ve Spojených státech začaly v oblasti okamžitě pracovat výbory pro humanitární pomoc. V Louisianě bylo zřízeno 13 center humanitární pomoci, 9 skladů a 4 stanoviště pro doplňování paliv a pohonných hmot. Pomoc byla poskytována lidem žijícím na území o rozloze 80 000 km2. Do oblasti přijelo 17 000 svědků ze všech částí Spojených států a ze 13 dalších zemí, aby bezplatně pomohli se záchrannými pracemi a obnovou poškozených budov. Z výsledků jejich úsilí bylo patrné, že křesťanská láska je mocnější než přírodní síly. (1. Korinťanům 13:1–8)

Dobrovolníci opravili téměř všechny poškozené domy svých spoluvěřících a také sály Království, což jsou místa, kde svědkové Jehovovi konají svá shromáždění. Dohromady bylo opraveno více než 5 600 domů a 90 sálů. V souladu se slovy v Galaťanům 6:10, že křesťané mají ‚konat dobro všem‘, svědkové Jehovovi pomohli také mnoha lidem, kteří jejich víru nesdílejí.

DOBROVOLNÍCI museli přinést osobní oběti, ale sklidili bohatou odměnu. Podívejme se, jak svoje zážitky popisuje sedm svědků, kteří dohlíželi na různé humanitární práce.

‚Výjimečná životní zkušenost‘

Robert: Služba ve výboru pro humanitární pomoc je pro mě skutečně výjimečnou životní zkušeností. Je mi 67 a jsem z členů výboru nejstarší. Spolupracoval jsem se spoustou dobrovolníků, mezi nimiž bylo mnoho jedinečných, duchovně zaměřených mladých svědků. Je také povzbudivé sledovat, s jakou obětavostí a láskou k Jehovovi a ke spolukřesťanům tito mladí lidé slouží.

Velkou pomocí pro mě byla moje manželka Veronica. Když jsme se chtěli zapojit do humanitárních prací, podpořila moje rozhodnutí vzdát se zaměstnání, které jsem vykonával více než 40 let. Nyní jednu noc týdně uklízíme kanceláře. Naučili jsme se vyjít s méně penězi a žít jednodušeji. Pohybujeme se mezi duchovně smýšlejícími lidmi a díky tomu si lépe uvědomujeme, co to znamená dávat zájmy Království na první místo. (Matouš 6:33) Mnohokrát jsme viděli, že Jehova se o svůj lid dobře stará.

Frank: Dohlížím na oddělení, které zajišťuje jídlo pro dobrovolníky v humanitárním centru v Baton Rouge. Zpočátku jsme museli pracovat deset až dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Odměnou však pro nás bylo mnoho věcí, mimo jiné i to, že jsme mohli na vlastní oči vidět sílu křesťanské lásky.

Mnoho dobrovolníků, kteří nám při zajišťování jídla pomáhali týden nebo dva, se ptalo, jestli mohou přijet znovu. Někteří poslali pohlednici  nebo zavolali, aby nám řekli, jak si váží toho, že mohli pomoci. Jejich obětavost na mě i na moji manželku Veroniku opravdu silně zapůsobila.

Běhal mu mráz po zádech

Gregory: S manželkou Kathy jsme prodali náš dům v Las Vegas v Nevadě a koupili si dodávku a přívěs, který se stal naším novým domovem. Díky tomu, že jsme si zjednodušili život, se můžeme už přes dva roky podílet na humanitárních pracích v Louisianě. Více než kdy dříve osobně zažíváme, jak pravdivá jsou slova v Malachiášovi 3:10: „‚Vyzkoušejte mě, prosím . . .,‘ řekl Jehova vojsk, ‚zda vám neotevřu nebeské propusti a opravdu na vás nevyleji požehnání, až již nebude nedostatek.‘“

Když nám lidé říkají, jak jsme obětaví, vždycky se nad tím tak trochu pousmějeme. Před třiceti lety jsme s Kathy chtěli sloužit v odbočce svědků Jehovových ve Spojených státech, ale tehdy jsme vychovávali děti. Humanitární práce uspokojila naši touhu dělat ve službě pro Jehovu víc. Jinou výsadou pro nás je to, že můžeme úzce spolupracovat s dalšími svědky, z nichž někteří jsou skvělými odborníky. Například jeden z našich kuchařů byl předtím šéfkuchařem v luxusní restauraci a jiný pracoval jako kuchař pro dva americké prezidenty.

Humanitární práce byly pro mnoho dobrovolníků zkušeností, která změnila jejich život. Jednomu 57letému bratrovi běhal mráz po zádech, když jenom popisoval, co zažil při práci mezi lidmi postiženými hurikánem. Zdrojem povzbuzení byli dokonce i ti svědkové, kteří se prací nemohli zúčastnit osobně. Například dva dobrovolníci, kteří se podílejí na odstraňování plísně, nám přivezli plakát, který vyrobili a podepsali všichni členové tří sborů včetně dětí v jejich domovském státě Nebraska.

‚Viděli jsme, jak se Bůh stará o poraněné duše‘

Wendell: Den poté, co udeřil hurikán Katrina, mě odbočka ve Spojených státech vyzvala, abych pomohl s odhadem škod na sálech Království a domácnostech svědků Jehovových v Louisianě a Mississippi. Humanitární pomoc je pro nás nejen práce, ale také velká osobní zkušenost. Předtím jsme 32 let žili v oblasti, kde je větší potřeba zvěstovatelů Království, a během té doby jsme spolu s manželkou Janine mnohokrát viděli, jak se Jehova stará o svůj lid. Nyní však máme příležitost pozorovat Boží péči v mnohem větším rozsahu.

Mám výsadu sloužit jako předsedající ve výboru pro humanitární pomoc v Baton Rouge. Přestože je to náročný úkol, přináší mi hluboké uspokojení. Opravdu nesčetněkrát jsme během humanitárních prací viděli, jak Bůh řeší problémy, odstraňuje překážky a stará se o poraněné duše tak, jak to dokáže skutečně jen milující Všemohoucí Otec.

 Hodně lidí se nás ptá, jak to děláme, že i po dvou letech se stále dokážeme podílet na humanitárních pracích. Není to vždycky jednoduché. Mnoho věcí jsme ve svém životě museli změnit. Na druhou stranu jsme rádi, že jsme poznali, jak užitečné pro člověka je mít ‚prosté oko‘. (Matouš 6:22)

Když jsme v New Orleans začínali s pátracími akcemi, pracovali jsme téměř bez přestání. Situaci nám ještě komplikovalo to, že ve městě panovalo bezmála stanné právo kvůli všudypřítomnému chaosu a násilí. Bylo snadné nechat se přemoci pocitem, že úkol, který před námi leží, je nesplnitelný.

Setkali jsme se s tisíci svědků, kteří utrpěli nějaké ztráty. Vždy jsme se s nimi nejdřív pomodlili a snažili se je utěšit. Potom jsme se s důvěrou v Jehovu pustili do práce. Občas mám pocit, jako bych během těch dvou let tady prožil dva životy.

Znovu a znovu se stávalo, že právě když jsem měl pocit, že už jsem fyzicky i citově vyčerpán, dorazila nová vlna dobrovolníků — někteří na pár měsíců, jiní na neurčito. Vidět tolik nadšených a ochotných pomocníků, včetně mnoha mladých lidí, pro nás vždycky bylo zdrojem síly.

Často nám pomohl Jehova. Po příjezdu jsme například zjistili, že na více než 1 000 domech našich bratrů leží spadlé stromy. Odstraňování stromů byla nebezpečná práce a my jsme na ni neměli žádné vybavení  ani lidi, a proto jsme se jako výbor o to modlili. Hned příští den se nabídl bratr s nákladním autem a přesně s tou technikou, kterou jsme potřebovali. Při jiné příležitosti Jehova naši modlitbu vyslyšel do patnácti minut. A jindy jsme ještě ani neřekli amen a vybavení, o které jsme se modlili, bylo na cestě k nám. Jehova se skutečně prokázal jako ‚ten, který slyší modlitbu‘. (Žalm 65:2)

‚Jsem hrdý na to, že jsem svědkem Jehovovým‘

Matthew: Den po hurikánu Katrina jsem měl příležitost pomoci s organizací dodávky 15 tun darovaného jídla, vody a dalších nezbytných věcí do postižené oblasti. Jehovův lid opravdu projevil svou štědrost.

Aby naše úsilí bylo co nejefektivnější, přestěhovali jsme se s manželkou Darline do místa vzdáleného dvě hodiny cesty autem od postižené oblasti. Jeden místní svědek nám dal práci na částečný úvazek, abychom mohli většinu svého času využít na humanitární práce. Jiný svědek nám nabídl byt. To, že v našem společenství panuje taková láska, mě naplňuje vděčností a také hrdostí na to, že jsem svědkem Jehovovým.

Ted: Brzy po hurikánu Katrina jsme se s manželkou Debbie nabídli, že pomůžeme s humanitárními pracemi. Během několika dní jsem sehnal použitý devítimetrový přívěs takové hmotnosti, že jsme ho mohli táhnout naším autem. Stál polovinu obvyklé ceny, takže jsme si ho mohli dovolit, a byl odpovědí na naše modlitby. Tento přívěs se nám stal domovem na více než dva roky.

V době, kdy jsme nepracovali, jsme prodali dům a většinu svých věcí. Tak jsme si vytvořili prostor, abychom se mohli podílet na dalších úkolech v New Orleans, kde sloužím jako projektový koordinátor. Velmi na nás zapůsobilo, když jsme pozorovali, jak Jehova, „Bůh veškeré útěchy“, utěšuje své ctitele. Mnozí z nich při evakuaci přišli nejenom o svůj domov a sál Království, ale také o svůj sbor, a dokonce o celý obvod, ve kterém předtím kázali dobrou zprávu. (2. Korinťanům 1:3)

„Bylo opravdu působivé pozorovat jejich víru“

Justin: V říjnu 2005 odbočka vyzvala dobrovolníky, aby pomohli s humanitárními pracemi na pobřeží Mexického zálivu. S manželkou Tiffany jsme okamžitě vyplnili přihlášky a v únoru 2006 jsme byli požádáni, abychom se připojili k týmu, který opravoval střechy a který spadal pod humanitární centrum v městě Kenner blízko New Orleans.

Každý den jsme pracovali na nějakém domě a setkávali se při tom s místními svědky. Bylo opravdu působivé pozorovat jejich víru a spolehnutí se na Boha. To, co jsme kolem sebe viděli, nám denně připomínalo, jak pošetilé je důvěřovat v hmotné věci. Radost, kterou jsme měli z toho, co Jehova svému lidu umožnil vykonat, a z toho, že můžeme pomáhat svým spolukřesťanům, se ani nedá popsat.

[Rámeček a obrázek na straně 18]

Jak vypadá den v humanitárním centru

Pro personál kuchyně v humanitárním centru začíná práce už v půl páté ráno. V sedm hodin se celá „rodina“ pracovníků sejde v jídelně a ještě před snídaní se věnuje desetiminutovému rozboru biblického textu. Předsedající někdy tento čas také využije k přivítání nově příchozích nebo se podělí o povzbudivou zkušenost.

Po modlitbě a vydatné snídani se všichni rozejdou do práce. Někteří zůstanou přímo v humanitárním centru a pracují například v kancelářích, prádelně nebo kuchyni. Kuchaři připraví balíčky, které si pak v poledne vyzvednou zástupci jednotlivých týmů pracujících v terénu.

Každé pondělí večer se „rodina“ sejde a podle článku v časopise Strážná věž, který vydávají svědkové Jehovovi, společně studuje Bibli. Takové studium všem pomáhá, aby zůstali duchovně silní, a je nezbytné k tomu, aby v práci vytrvali, radovali se z ní a měli na ni správný náhled. (Matouš 4:4; 5:3)

[Rámeček na straně 19]

,Zmýlila jsem se ve vás‘

Jedna žena v New Orleans měla na dveřích cedulku s nápisem „Svědkové Jehovovi, nezvoňte!“. Jednoho dne však přijela skupina dobrovolníků a začala opravovat poškozený dům, který stál naproti přes ulici. Den co den žena sledovala srdečnou, přátelskou atmosféru, která mezi pracovníky panovala. Nedalo jí to a zakrátko se tam šla podívat. Když zjistila, že dobrovolníci patří ke svědkům Jehovovým, řekla, že od hurikánu jí nikdo z její církve ještě ani nezatelefonoval. „Vidím, že jsem se ve vás zmýlila,“ řekla. A výsledek? Cedulka šla dolů a svědkové jsou u ní teď vítáni.

[Obrázek na straně 16 a 17]

Robert a Veronica

[Obrázek na straně 16 a 17]

Frank a Veronica

[Obrázek na straně 17]

Gregory a Kathy

[Obrázek na straně 17]

Wendell a Janine

[Obrázek na straně 18]

Matthew a Darline

[Obrázek na straně 18]

Ted a Debbie

[Obrázek na straně 18]

Justin a Tiffany